Žilní trombóza, známá také jako hluboká flebotrombóza, je závažné onemocnění, při kterém se krevní sraženina tvoří v hlubokých žilách dolních končetin a může vést k fatálním komplikacím, jako je plicní embolie.
Hluboká žilní trombóza (HŽT) je cévní onemocnění, při kterém se krevní sraženina (trombus) tvoří v hlubokých žilách, nejčastěji v dolních končetinách. Tento stav se objevuje především u pacientů s omezenou pohyblivostí, jako jsou dlouhodobě ležící pacienti, lidé po chirurgických zákrocích, nebo u pacientů trpících křečovými žilami (varixy). Trombóza může vést k závažným následkům, zejména pokud se trombus uvolní a dostane se do plic, kde může způsobit plicní embolii. „Flebotrombóza postihuje hluboké žíly a představuje vážnou hrozbu pro pacienty s dlouhodobým omezením pohybu. Trombus se může uvolnit a způsobit plicní embolii, což je potenciálně smrtící komplikace,“ uvádí MUDr. Zbyněk Mlčoch na zdravotnickém webu Priznaky-projevy.cz.
Příčiny hluboké žilní trombózy
Mezi hlavní příčiny hluboké žilní trombózy patří dlouhodobá nehybnost, která zpomaluje průtok krve v dolních končetinách. To je časté u pacientů po operacích, při dlouhodobém pobytu na lůžku nebo během dlouhých cest. Dalším významným rizikovým faktorem je přítomnost křečových žil, které mohou vést k narušení krevního oběhu a vzniku trombů.
Zvýšená srážlivost krve (hyperkoagulace) může být také významným rizikovým faktorem. Tento stav může být způsoben genetickými faktory nebo vzniknout během těhotenství, při užívání hormonální antikoncepce nebo hormonální substituční terapie. Trauma cévních stěn, například po úrazech nebo chirurgických zákrocích, rovněž zvyšuje riziko vzniku trombózy.
„Hyperkoagulační stavy, dlouhodobá imobilizace a přítomnost varixů jsou klíčovými faktory, které vedou ke vzniku hluboké žilní trombózy. Tento stav postihuje především dolní končetiny, kde se krevní sraženiny mohou vytvářet a způsobovat vážné komplikace,“ vysvětluje MUDr. Zbyněk Mlčoch na medicínském portálu Priznaky-projevy.cz.
Symptomy a projevy hluboké žilní trombózy
Typickými příznaky hluboké žilní trombózy jsou bolest a otok postižené končetiny. Bolest bývá často lokalizována do oblasti lýtka a může se zhoršovat při chůzi nebo dotyku. Oteklá končetina může být zarudlá, teplejší na dotek a může se na ní objevit změna barvy kůže. V pokročilých případech může dojít k cyanóze, kdy kůže postižené oblasti získává modravý odstín.
Dalšími příznaky mohou být horečka, únava a obecný pocit malátnosti. V závažných případech, kdy se trombus uvolní a dostane se do plic, se mohou objevit příznaky plicní embolie, jako je náhlá dušnost, bolest na hrudi a kašel s případným vykašláváním krve.
Historie bércových vředů a jejich léčba v dávných dobách
Historie bércových vředů sahá až do starověku, kdy byly první záznamy o tomto onemocnění nalezeny v egyptských papyrech a starověkých řeckých a římských lékařských textech. Přestože tehdejší civilizace neměly přesné vědecké poznatky o cévních onemocněních, pozorovaly podobné symptomy, které dnes spojujeme s bércovými vředy a žilní nedostatečností.
Jedním z nejznámějších starověkých lékařů, který se věnoval léčbě ran a vředů, byl řecký lékař Hippokrates (460–370 př. n. l.). Ve svých textech popisoval léčbu různých druhů vředů, včetně těch na dolních končetinách, které by dnes byly považovány za bércové vředy. Hippokrates doporučoval používat léčivé byliny, obklady a hygienická opatření ke zlepšení hojení ran. Ve starověkém Řecku a Římě byla léčba založena na zábalech z bylin, jako byly například šalvěj, myrha nebo česnek, které měly antiseptické vlastnosti. Tyto přírodní látky byly používány k desinfekci rány a podpoře hojení.
Římský lékař Aulus Cornelius Celsus (25 př. n. l. – 50 n. l.) popsal ve svém díle De Medicina podrobnosti o léčbě ran a vředů. Doporučoval, aby pacienti s vředy udržovali končetiny zvýšené, což mělo zlepšit odtok krve a zmírnit otoky. Rovněž používal různé směsi bylin a olejů pro obklady, které měly čistit a stimulovat hojení. Ve středověku bylo ošetřování bércových vředů založeno na víře v léčebnou moc boží. Mniši a ranhojiči používali směsi bylin a přikládali je na rány. Například masti z medu a včelího vosku byly populární pro své antiseptické vlastnosti. Kombinace těchto metod s modlitbami a různými rituály byla považována za cestu k uzdravení.
De medicina. Autor: Aulus Cornelius Celsus. Zdroj: Available in the BEIC digital library and uploaded in partnership with BEIC Foundation./ převzato z Wikipedia Commons – CC0 (volné dílo)
Jedním z průlomových momentů v léčbě cévních onemocnění byl objev krevního oběhu, který provedl anglický lékař William Harvey v roce 1628. Harveyho práce otevřela dveře k lepšímu pochopení cévního systému a vedla k rozvoji moderních metod léčby žilních onemocnění. Přesto však léčba bércových vředů zůstávala po dlouhou dobu závislá na tradičních metodách a lidové medicíně.
Během 18. a 19. století se začaly objevovat první pokusy o chirurgické řešení bércových vředů. Lékaři používali různé techniky, jako je řezání a vyčištění nekrotických tkání, aby podpořili hojení. I když tyto metody nebyly vždy úspěšné, položily základ pro moderní chirurgickou léčbu cévních onemocnění. Rovněž se začalo více dbát na hygienu, což významně zlepšilo výsledky léčby.
Před zavedením moderních léků, jako jsou antibiotika a antikoagulancia, se bércové vředy a žilní nedostatečnost léčily především kompresními obvazy, bylinnými mastmi a chirurgickými zákroky na žilách. Tyto postupy byly často bolestivé a ne vždy účinné, ale představovaly jediné dostupné možnosti. V dnešní době je léčba výrazně pokročilejší, díky farmakologickým preparátům, chirurgickým zákrokům a moderním metodám kompresní terapie.
Moderní léčba hluboké žilní trombózy zahrnuje kombinaci farmakologických a mechanických metod. Základem farmakologické léčby jsou antikoagulační léky, které snižují srážlivost krve a zabraňují tvorbě nových trombů. Mezi nejčastěji používané léky patří hepariny, warfarin a novější přímé perorální antikoagulanty (DOAC).
„Moderní léčba trombózy se opírá o antikoagulancia, která pomáhají snížit riziko tvorby nových trombů a zlepšují průtok krve v postižených cévách. V závažnějších případech je nutné přistoupit k trombolýze nebo chirurgickému zákroku,“ píše k tématu Homolka.cz. „Ke zmírnění následků žilní trombózy a posílení žilního oběhu a rychlejšího zprůchodnění trombotizovaného úseku je doporučováno časné cvičení svalů na končetinách od 2. dne, nošení kompresivních punčoch (zejména třídy II.) a podávání některých podpůrných léků zmírňujících otoky (např. lék známý jako Detralex). Pacient po prodělané žilní trombóze by měl cvičit pravidelně a měl by se vyhýbat delší statické zátěži, delšímu stání či sezení (polohy by měly být často střídány). Vhodným sportem je plavání, s nataženými kompresními punčochami pak jízda na kole, turistika nebo běh na lyžích,“ upřesňují odborníci z pražské nemocnice Na Homolce.
V případech, kdy antikoagulační léčba selhává, může být nutná chirurgická intervence. Ta zahrnuje mechanické odstranění trombu nebo zavedení filtru do dolní duté žíly, který zachytává uvolněné tromby a zabraňuje jejich cestování do plic. Tento postup je indikován zejména u pacientů s vysokým rizikem plicní embolie.
„Když farmakologická léčba není dostatečná, může být nutné přistoupit k chirurgickým metodám, jako je zavedení filtru do dolní duté žíly, aby se zabránilo potenciálně fatální plicní embolii,“ dodává k tématu MUDr. Jiří Štefánek na odborném webu Stefajir.cz.
