Noční směna. Napětí visí ve vzduchu. Dveře urgentního příjmu se rozrazí a přivážejí pacienta, který nečeká na pomoc – ale přináší nebezpečí.
Noční směna, která nikdy nekončí. Na urgentním příjmu nikdy není klid. Sirény sanitek houkají, světla blikají, dveře se neustále otevírají. Nikdo neví, co přinese příštích pár minut. Autonehoda? Infarkt? Nebo další opilý agresor, který udělá peklo nejen sobě, ale i celému personálu? Tématu se dnes věnovala redaktorka našeho zdravotnického magazínu Lenka Nová s odkazem na zdroje uvedeny v závěru článku.
Dnes v noci to začalo přesně tak. Sanitka přiváží muže, jehož dech je cítit alkoholem na několik metrů. Tvář zarudlá, oči skelné, chůze vratká. Přišel si pro pomoc? Nebo jen pro další kolo konfliktu?
Hrdinové v bílém: když každá sekunda rozhoduje na urgentním příjmu
„Odmítl ošetření, začal křičet a ohánět se kolem sebe. Sestra se mu snažila domluvit, ale místo odpovědi dostala pěstí do ramene. Lékař mu klidně vysvětloval, že je tu proto, aby mu pomohl. Muž se na něj podíval, chvíli mlčel… a pak si plivl přímo pod nohy.“
Takové scény se na urgentu odehrávají každou směnu. Doslova!
Boj o kontrolu: když se pacient změní v nepřítele
Když se v nemocnici rozšíří zpráva „bacha, agresivní pacient ve čtyřce“, znamená to jediné – zdravotníci se připravují na boj.
Verbální urážky, hrozby, fyzické útoky. Každý, kdo pracuje na urgentu, ví, že jedna špatná reakce může znamenat katastrofu.
- Stačí špatně zvolená věta a pacient ve vzteku rozbije přístroj za desítky tisíc korun.
- Jeden rychlý pohyb a skleněná ampule s léky letí vzduchem.
- Pár vteřin nepozornosti a někdo skončí se zlomeným nosem nebo otřesem mozku.
A co je na tom nejhorší? Tohle nejsou ojedinělé případy.
Opilci a narkomani: stálí návštěvníci urgentu
Záchranáři přivážejí mladého muže, bezvládně ležícího na nosítkách. Vypadá jako pacient v kritickém stavu – bledý, zpocený, těžce dýchá.
Předávající záchranář jen suše poznamená: „Herák, předávkování. Už zase.“
Není to poprvé. A rozhodně ne naposledy. Lékaři si už ani nepočítají, kolikrát za směnu oživují někoho, kdo si sám zahrál ruskou ruletu s dávkou heroinu.
A pak jsou tu opilci. Ne ti, co se jen trochu „přiopili“. Ti, co neovládají své tělo, mozek ani pěsti.
- Když přijde na ošetření, nejdřív se snaží být vtipný.
- Pak se mu něco nelíbí a začne vyhrožovat.
- Když ho požádáte, ať si sedne, hodí po vás židli.
- A když ho po hodině konečně proberete a vysvětlíte mu, že nebyl v ohrožení života, začne vám nadávat, že „stejně nic neděláte a jen si pijete kafíčko“.
A druhý den? Přijde zas…
Když ochranka nestačí
Na urgentním příjmu se často řeší otázka: „Jak daleko můžeme zajít při obraně?“
Zdravotníci nejsou policisté. Když se situace vyhrotí, volá se ochranka. Ale než vůbec dojde na zásah, někdy už je pozdě:
- Sestra má podlitinu na oku, protože ji pacient udeřil loktem.
- Lékař skončí s pohmožděným ramenem, protože ho opilý pacient odstrčil.
- Křičící narkoman v abstinenčním záchvatu převrhne celou lékárničku.
A pak, když je konečně zajištěn? Podepíše reverz a za pár hodin se vrátí zpátky.
Dvě tváře urgentu: pomoc versus přežití
Mezi pacienty jsou lidé, kteří potřebují akutní pomoc, a pak jsou tu ti, kteří v nemocnici hledají něco jiného. Útočiště, pozornost, možnost ventilovat svou agresi.
Lékaři a sestry na urgentu denně balancují mezi povinností pomáhat a nutností chránit sebe i ostatní.
Každý zdravotník ví, že někdy stačí klidná slova a rozvážný přístup. Ale někdy se situace zvrhne natolik, že je potřeba:
✔ Přivolat policii.
✔ Použít fyzické zajištění pacienta.
✔ Po směně si dát panáka – nebo raději rovnou dva.
Poslední otázka: proč to vlastně dělají?
Urgentní příjem versus pohotovost pod lupou legislativy
Proč se zdravotníci denně vystavují stresu, ohrožení a fyzickým útokům, když by mohli mít klidnou práci v ordinaci?
Odpověď je jednoduchá: protože chtějí pomáhat. Ale za jakou cenu?
Každý, kdo kdy pracoval na urgentu, ví, že i když milujete svou práci, někdy se ptáte:
- Stojí to vůbec za to?
- Kolikrát se ještě nechám zmlátit a urážet, než řeknu dost?
- Co se musí stát, aby se to změnilo?
Zatím se ale nic nemění. Sirény houkají dál, dveře se otvírají a uzavírají. A zdravotníci jsou stále tam, připraveni pomoci – i když někdy bohužel riskují vlastní zdraví.
