Elektromagnetická hypersenzitivita je stále diskutovanou oblastí medicíny, v níž lidé trpí příznaky při vystavení nízkým dávkám elektromagnetického záření.
„Elektromagnetická hypersenzitivita (EHS), známá též jako elektromagnetická intolerance, je termínem označujícím nesnášenlivost elektromagnetických polí,“ uvádí medicínský portál priznaky-projevy.cz.
Ačkoliv vědecké studie prokázaly tepelné účinky elektromagnetického záření při vysokých dávkách, EHS se zaměřuje na nízkofrekvenční a běžně neškodné elektromagnetické pole, které podle některých pacientů způsobuje široké spektrum příznaků.
Co je elektromagnetická hypersenzitivita?
„Elektromagnetická hypersenzitivita (EHS) je vnímána jako nesnášenlivost nebo intolerance vůči elektromagnetickým polím (EMF). Pacienti trpící EHS uvádějí, že pociťují příznaky, jako jsou bolesti hlavy, únava, podrážděnost, nevolnost a kožní reakce, pokud jsou v blízkosti elektrických zařízení, jako jsou mobilní telefony, Wi-Fi routery, vysílače či počítače. I přesto, že expozice elektromagnetickému poli těchto zařízení běžně nepřesahuje hodnoty považované za bezpečné, osoby s EHS tvrdí, že jejich zdraví tímto polem výrazně trpí,“ vysvětluje MUDr. Eva Pivoňková na medicínském portálu priznaky-projevy.cz.
EHS není oficiálně uznána jako zdravotní diagnóza ve většině zemí, včetně České republiky. Světová zdravotnická organizace (WHO) klasifikuje EHS jako „idiopatickou environmentální intoleranci“, která spojuje zdravotní problémy s působením různých vlivů prostředí, aniž by byl prokázán jednoznačný fyziologický mechanismus. Právě toto označení zdůrazňuje dosud nejasný původ tohoto jevu, který vědecká komunita zkoumá.
Výzkum a nejasnosti kolem elektromagnetické hypersenzitivity
„Dosud nebyla nalezena jednoznačná příčina pro vnímání příznaků elektromagnetické hypersenzitivity. Výzkumy zaměřené na zjišťování fyziologických reakcí na nízkofrekvenční elektromagnetické pole nenalezly dosud jasný důkaz, že by tento typ pole při běžné expozici způsoboval fyzické změny, které by vysvětlovaly uváděné příznaky. Podle WHO jsou účinky elektromagnetického pole potvrzeny pouze při vysokých dávkách, kde záření způsobuje tepelné změny v tkáních,“ uvádí odborný zdravotnický časopis a web prolekare.cz.
Navzdory těmto výzkumům existuje rostoucí počet pacientů, kteří pociťují symptomy při kontaktu s EMF, což vyvolává další otázky ohledně možné psychologické nebo psychosomatické složky EHS. Výzkumy se zabývají i možností, že by expozice elektromagnetickému poli mohla u citlivých osob vyvolávat zvýšenou úzkost, což následně vede ke zhoršení zdravotního stavu.
Jaké jsou příznaky elektromagnetické hypersenzitivity?
„Příznaky EHS jsou rozmanité a zahrnují bolesti hlavy, nevolnost, únavu, nespavost, problémy s koncentrací a kožní podráždění. Osoby trpící EHS uvádějí, že se symptomy objeví, jakmile vstoupí do prostoru s elektromagnetickým polem – například když zapnou počítač, mobilní telefon nebo Wi-Fi. Tento široký rozsah příznaků zahrnuje jak fyzické obtíže, jako je zarudnutí kůže či vyrážky, tak i psychické příznaky včetně podrážděnosti a snížené schopnosti se soustředit,“ vysvětluje díle web prolekare.cz, který se tématu rovněž v minulosti věnoval.
Právě rozmanitost příznaků a jejich podobnost s psychosomatickými reakcemi je důvodem, proč je EHS považována za obtížně diagnostikovatelné onemocnění. Výzkumy dosud nedokázaly potvrdit jednoznačný vztah mezi intenzitou elektromagnetického pole a závažností symptomů, což vede k rozdílným názorům mezi lékaři a vědci.
Jak se vyšetřuje a léčí EHS?
„Diagnóza elektromagnetické hypersenzitivity není jednoduchá, protože neexistují standardizované testy, které by jednoznačně potvrdily vliv EMF na zdraví jedince. Vyšetření se obvykle zaměřuje na vyloučení jiných možných příčin symptomů, jako jsou chronické bolesti hlavy nebo úzkostné poruchy. Mnozí pacienti jsou po vyloučení jiných onemocnění diagnostikováni jako trpící EHS, přestože vědecké důkazy k potvrzení přímého vztahu mezi EMF a příznaky chybí,“ upřesňuje k diagnóze web prolekare.cz.
„Léčba EHS se proto zaměřuje na zmírnění symptomů, a to především úpravou životního stylu. Doporučuje se minimalizovat kontakt s elektromagnetickými poli, například omezením používání elektronických zařízení, zejména v noci. Někteří pacienti si pořizují speciální ochranné pomůcky, jako jsou filtry na obrazovky nebo izolační materiály, přestože jejich účinnost nebyla vědecky prokázána. Terapie může zahrnovat i psychologickou podporu, jelikož někteří odborníci považují EHS za formu environmentální úzkosti, kterou je možné ovlivnit terapeutickým přístupem,“ doplňuje k léčbě, v krátké citaci časopis a web prolekare.cz.
Pohled odborníků a společenské důsledky EHS
Vědecká komunita zůstává k EHS skeptická, jelikož chybí přímé důkazy pro potvrzení fyziologického vlivu běžného elektromagnetického záření na lidské zdraví. Světová zdravotnická organizace zdůrazňuje, že většina symptomů EHS není vyvolána elektromagnetickým polem, ale může být způsobena jinými faktory, včetně psychologických. Tento názor však pacienti a zastánci EHS často odmítají, což vede k rostoucí diskusi mezi veřejností a lékaři.
Zastánci EHS argumentují, že nedostatek přímých důkazů nevylučuje existenci zdravotních problémů spojených s elektromagnetickým zářením. Tento rozdíl v přístupu vede k tomu, že pacienti často hledají alternativní možnosti léčby a ochrany před EMF, což může mít dopad na jejich kvalitu života a vnímaný zdravotní stav.
Historie elektromagnetické hypersenzitivity
Historie elektromagnetické hypersenzitivity (EHS) sahá, dle zjištěných informací redakce do poloviny 20. století, kdy se začaly objevovat první případy lidí, kteří tvrdili, že pociťují fyzické obtíže při kontaktu s elektrickými zařízeními nebo elektromagnetickými poli. První zmínky o příznacích podobných EHS se vyskytly v 60. letech, kdy lidé pracující v průmyslu či s elektronikou uváděli bolesti hlavy, únavu a kožní problémy spojené s používáním elektronických zařízení. Tehdy byla hypersenzitivita považována za vzácnou a neprobíhal žádný formální výzkum zaměřený na tyto příznaky.
V 70. letech se však zájem o elektromagnetické záření začal prohlubovat v souvislosti s růstem průmyslové a technologické sféry, která zahrnovala mikrovlnné pece, rádiové vysílače a další zdroje elektromagnetického pole. Zdravotní problémy osob pracujících v těsné blízkosti těchto zařízení vedly k prvním výzkumům zaměřeným na jejich možné zdravotní dopady. Ve Švédsku, které se stalo průkopníkem ve výzkumu EHS, se začalo toto onemocnění v 80. letech studovat systematicky, protože země zaznamenala vzestup počtu lidí, kteří tvrdili, že trpí přecitlivělostí na elektromagnetické pole.
V roce 1985 švédský lékař Olle Johansson z Institutu Karolinska prováděl výzkum mezi zaměstnanci, kteří trávili dlouhé hodiny prací u obrazovek počítačů a uváděli symptomy připisované EHS, jako jsou bolesti hlavy, nevolnost a únava. Výsledky jeho studií byly tehdy přijaty s opatrností, ale daly podnět k dalšímu výzkumu, který se pokoušel prozkoumat, zda existuje spojitost mezi expozicí elektromagnetickému poli a uváděnými příznaky. Postupně se začaly objevovat případy, kdy byla elektromagnetická hypersenzitivita formálně diagnostikována, přestože její fyziologický základ nebyl zcela pochopen.
V 90. letech se elektromagnetická hypersenzitivita dostala do povědomí širší veřejnosti a zdravotních institucí, přičemž Světová zdravotnická organizace (WHO) začala zařazovat EHS do svých programů zaměřených na problematiku environmentálních zdravotních rizik. WHO však klasifikovala EHS jako „idiopatickou environmentální intoleranci“, čímž upozornila na to, že nebyla nalezena žádná přímá příčinná souvislost mezi EMF a symptomy. Na základě této klasifikace zůstává EHS předmětem diskusí, a ačkoliv pacienti trpící příznaky hledají různé formy léčby, často se setkávají s odmítnutím diagnózy od zdravotnických odborníků.
Léčba EHS se v minulosti soustředila především na úpravu životního stylu a eliminaci zdrojů elektromagnetického záření. Někteří pacienti hledali pomoc v alternativních metodách, například v terapiích zaměřených na zmírnění stresu, který mohl přispívat k projevům symptomů. V rámci oficiální medicíny však nebyla vyvinuta specifická léčba zaměřená na EHS, a tak se pacienti často uchylovali k minimalizaci expozice a vytváření ochranných prostředí, například pobytem v domech bez elektrických zařízení nebo v odlehlých oblastech s nízkým EMF.
