Psychogenní neepileptické záchvaty (PNES) mohou být stejně závažné jako epilepsie, ale léčba se liší.
„Psychogenní neepileptické záchvaty (PNES) jsou stavy, které připomínají epileptický záchvat, ale bez typických elektrických výbojů spojených s epilepsií. Jsou psychologického původu a také jedním z typů neepileptického záchvatu. Psychogenní neepileptické záchvaty jsou také méně známé jako neepileptické záchvaty (NEAD) s neurologickými poruchami symptomů,“ píše v úvodu k danému onemocnění medicínský portál symptomy.cz.
„Psychogenní neepileptické záchvaty popsal již Hippokrates, který je oddělil od záchvatů epileptických. Psychogenní neepileptické záchvaty jsou dnes celkem častým onemocněním, kterým trpí až pětina nemocných s farmakorezistentními (odolnými vůči lékům a léčbě) účinky,“ dodává medicínský portál.
„Nejdůležitější diferenciální diagnostiku epilepsie a epileptických záchvatů představují neepileptické záchvaty. Jedná se o etiologicky velmi pestrou skupinu paroxysmálních událostí, se kterými se u dětí a v adolescenci setkáváme častěji než u dospělých pacientů. U velmi malých a malých dětí (novorozenci, kojenci, batolata a děti do 8 let věku) dominují neepileptické záchvaty somaticky podmíněné, u starších předškolních dětí a adolescentů se začínají objevovat a postupně převažují záchvaty psychogenní a ze somaticky podmíněných stavů jsou nejčastější synkopy. U novorozenců, kojenců a batolat je vysoká incidence nejrůznějších paroxysmálních příhod, které jsou podmíněny poporodní maladaptací, nezralostí nervového systému a regulační nevyváženosti autonomních mechanismů. Dítě může trpět i více typy paroxysmálních neepileptických příhod současně. Může mít migrény, synkopy, poruchy spánku a psychogenní záchvaty. Stejně tak může mít kombinaci epileptických a neepileptických záchvatů,“ uvedla Doc. MUDr. Hana Ošlejšková, Ph.D. na lékařské odborném webu telemedicina.med.muni.cz.
„V klinické praxi může být odlišení epileptických a neepileptických záchvatů velmi nesnadné. Uvádí se, že až polovina dětí, které jsou odeslány k vyšetření pro podezření na epilepsii, jí nakonec netrpí. Dále bylo zjištěno, že až 20 % dětí vedených s diagnózou farmakorezistentní epilepsie a odeslaných ke specializovaným vyšetřením, někdy i k epileptochirurgické rozvaze, trpí ve skutečnosti neepileptickými záchvaty. Vyskytují se samozřejmě i situace opačné, kdy je epileptický záchvat pokládán za neepileptický. Například záchvaty vycházející z frontálního laloku, které se vyznačující bizarním průběhem, mohou být mylně považovány za psychogenní záchvaty,“ doplnila na odborném webu Doc. MUDr. Hana Ošlejšková, Ph.D.
Příčiny a příznaky PNES
Příčiny PNES jsou často spojeny se stresovými situacemi, emočními traumaty, nebo psychickými poruchami, jako jsou úzkost, depresi, a posttraumatická stresová porucha (PTSP). Příznaky se mohou výrazně lišit od pacienta k pacientu, ale typicky zahrnují nekontrolované pohyby těla, ztrátu vědomí, a další projevy, které nápadně připomínají epileptický záchvat.
Diagnostika a léčba
Diagnostika PNES začíná vyloučením epilepsie, což obnáší neurologické vyšetření a sledování elektrické aktivity mozku pomocí EEG. Léčba se zaměřuje především na adresování základních psychologických problémů a zahrnuje psychoterapii, často ve spojení s léky na úzkost a depresi. Důležitou součástí léčby je také vzdělávání pacienta a jeho rodiny o povaze a managementu PNES.
Role specialistů
Pacienty s PNES obvykle sleduje tým zdravotnických pracovníků včetně neurologů a psychiatrů. Důležité je vyhledat odbornou pomoc ihned po prvním záchvatu, aby se předešlo zbytečnému zdravotnímu riziku a zahájila adekvátní léčba.
Zdravotní komplikace
I když PNES nezpůsobují fyzické poškození mozku jako epileptické záchvaty, mohou vést k zranění během záchvatu a mají významný dopad na psychosociální aspekty života. Pacienti často zažívají stigmatizaci a izolaci z důvodu nepochopení jejich stavu.
Projevy u dětí a dospělých
Záchvaty PNES se mohou u dětí a dospělých lišit. Děti často projevují více emocionálních a behaviorálních reakcí, zatímco dospělí mohou mít záchvaty, které jsou fyzicky náročnější a nápadnější. V obou skupinách jsou záchvaty často vyvolány stresovými situacemi.
Prognóza v praxi
„Prognóza Krátkodobá sledování půl až jeden rok po stanovení diagnózy prokazují relativně uspokojivé výsledky s 1/3 až 1/2 pacientů bez záchvatů. Medicínské a sociální výsledky dlouhodobých studií jsou, stejně jako u jiných somatoformních poruch, méně optimistické – 2/3 nemocných mají dále záchvaty a více než 1/2 je závislá na sociálních dávkách. Jen 16 % pacientů je bez záchvatů a ekonomicky nezávislých,“ uvádí k prognóze daného onemocnění MUDr. Zdeněk Vojtěch, Neurologické oddělení, Nemocnice Na Homolce, Praha.
Prognózu ovlivňuje v pozitivním smyslu časná diagnóza, mladší věk počátku onemocnění, vyšší inteligence a socioekonomický status. Negativními prognostickými faktory jsou dramatičtější charakter záchvatů (křečové, anamnéza iktální inkontinence, pokousání jazyka a PNES status), přidružené další psychogenní. Jestliže rozdělíme PNES na skupinu se záchvaty s nehybným zíráním a motorickými projevy, zdá se, že ve skupině s nehybným zíráním je prognóza lepší. Zřejmě je tomu tak proto, že se zde objevuje méně encefalopatií.
„O tom, jak důležité jsou u PNES otázky sociální, svědčí, že lepší prognózu mají pacienti s dostatkem přátelských vazeb, a dokonce i ti, kteří měli tyto vztahy v dětství. Ostatně děti mají lepší prognózu než dospělí, ale o tom je řeč v jiném článku této série. Naopak soudní stíhání je špatnou prognostickou známkou. Pozornost jistě zasluhuje fakt, že někteří pacienti dosáhnou remise bez jakýchkoli léčebných zásahů (Betts a Boden, 1992) a u jiných PNES perzistují, přestože jsou podle současných znalostí léčeni správně. Ale i u léčebných úspěchů je otázkou, zda vymizení záchvatů věrohodně odráží aktivitu onemocnění. Nezdá se totiž, že by zde kritéria, která byla vypracována pro nemocné s epilepsiemi, byla adekvátní. U řady zejména konverzních nemocných je symptomatologie velmi měnlivá, k jednomu příznaku se přidávají příznaky další či původní příznak vymizí a je nahrazen příznaky jinými. Ani formální měření kvality života nemusí poskytovat nezkreslený obrázek o aktivitě onemocnění. Např. ačkoli 75 % pacientů v jedné studii hlásilo zlepšení kvality svého života, nebylo možno objektivně psychosociální zlepšení prokázat,“ píše MUDr. Zdeněk Vojtěch na webu neurologiepropraxi.cz.
„Závěr PNES představují častý medicínský problém. Cílem péče o tyto nemocné je v ideálním případě časně a pozitivně (tedy ne způsobem „nejde o epilepsii) stanovit diagnózu (Gigineishvili, 1999), zabránit opakování záchvatů a dosáhnout vymizení základní psychopatologie a dalších často sdružených psychogenních tělesných příznaků. Těchto cílů se však v současnosti zřejmě nedaří dosáhnout ve většině případů a PNES často přetrvávají i po úspěšném stanovení diagnózy. Ale i tehdy má správně vedená diagnostika svůj význam, protože přinejmenším ušetří pacienty zbytečné léčby antiepileptiky a invazivních, potenciálně zdraví a život ohrožujících zákroků. Také celospolečenský dopad i skromných terapeutických výsledků je pozitivní, protože sníží objem finančních prostředků vynakládaných na tuto skupinu nemocných. Bagatelizace PNES není na místě,“ konstatuje neurolog MUDr. Zdeněk Vojtěch.
„Ukazuje se, že pacienti s PNES a epilepsiemi vnímají svůj život jako stejně stresující, což ovlivňuje kvalitu nejen jejich života, ale i života jejich blízkých. Medicínské a ekonomické aspekty PNES pak mají i celospolečenskou dimenzi. Proto je potřeba se péči o tyto nemocné a výzkumu PNES intenzivně věnovat,“ dodal MUDr. Zdeněk Vojtěch na webu neurologiepropraxi.cz.
Názory českých odborníků
Čeští neurologové a psychiatři zdůrazňují význam správné diagnostiky a individualizovaného přístupu k léčbě. Efektivní komunikace mezi pacientem a lékařem je klíčová pro úspěšnou léčbu a zlepšení kvality života pacientů s PNES.
Psychogenní neepileptické záchvaty představují vážnou výzvu jak pro pacienty, tak pro lékaře. Správné porozumění a přístup k léčbě mohou výrazně pomoci v zlepšení kvality života těch, kteří tímto onemocněním trpí.
Historie psychogenních neepileptických záchvatů (PNES)
Objevení a první diagnostika
Historie psychogenních neepileptických záchvatů sahá do 19. století, kdy byly poprvé identifikovány a popsány lékaři zabývajícími se neurologií a psychiatrií. První záznamy o podobných symptomech lze najít v práci Jeana-Martina Charcota, francouzského neurologa, který v 70. letech 19. století studoval hysterii – stav, který byl považován za zdroj mnoha fyzických projevů, včetně záchvatů, bez organické příčiny. Charcot rozlišil mezi epilepsií a hysterickými záchvaty na základě jejich klinických projevů, což vedlo k hlubšímu porozumění tomu, že některé záchvaty mají psychologický základ.
Léčba v historii
Během pozdního 19. a počátku 20. století byla léčba těchto záchvatů primárně zaměřena na psychologické a psychiatrické metody, jako byla hypnóza, kterou sám Charcot používal, nebo psychoanalýza, kterou popularizoval Sigmund Freud. Tyto přístupy byly založeny na přesvědčení, že záchvaty jsou vyvolány nevědomými konflikty nebo emocionálními traumaty.
Epilepsie: záhadná nemoc, která může ohrozit život
V polovině 20. století, s rozvojem moderní psychiatrie a lépe pochopenou rolí neurotransmiterů v mozku, došlo k začlenění farmakologických metod do léčby PNES. Antidepresiva a anxiolytika se stala běžně používanými léky pro řízení přidružených psychických poruch, jako jsou úzkost a deprese, které mohou spouštět nebo zhoršovat záchvaty.
Farmakologie a moderní léčebné metody
V současnosti se k léčbě PNES používají hlavně psychoterapeutické metody, včetně kognitivně-behaviorální terapie, která se ukázala jako efektivní ve zvládání emočních spouštěčů a učení pacientů, jak lépe zvládat stres a vyrovnat se s emočními výzvami. Farmakologická léčba se stále zaměřuje na případné spouštěče, jako jsou zmíněná duševní onemocnění, ale bez přímého zaměření na PNES, protože nejsou způsobeny neurologickými deficity.
Historie PNES je příkladem toho, jak se medicínské a lékařské poznání vyvíjí od základních pozorování k sofistikovaným a multidisciplinárním přístupům, zahrnujícím jak psychologické, tak farmakologické aspekty léčby samotné.
