V České republice žije více než 160 tisíc dospělých a přibližně čtyři tisíce dětí s revmatoidní artritidou.
Tématu se věnovala Ing. Markéta Kolanová z aifp.cz, která o tom informovala s odkazem na své odborné medicínské zdroje náš zdravotnický magazín s tím, že toto chronické zánětlivé onemocnění, které způsobuje otoky, bolesti a ztuhlost kloubů, dříve vedlo k invaliditě a plné závislosti pacienta na okolí. Současná léčba ale dokáže kombinací moderních léčiv, fyzioterapie a změn životního stylu postup nemoci zpomalit a funkčnost kloubů výrazně zlepšit. Pacienti se tak dožívají stejného věku jako zbytek populace a i v pozdějších fázích nemoci jsou často schopni pracovat a žít téměř běžný život. Vyplývá to z nové studie Inovace pro život II Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP). Léčbu je však nutné nasadit včas. Nedostatečně léčeným pacientům hrozí nejen trvalé poškození kloubů, ale i zvýšené riziko onemocnění srdce, ledvin, plicních komplikací nebo infekcí.
Revmatoidní artritida (lidově revma) každoročně postihne tisíce nových pacientů. Podle prognóz Ústavu zdravotnických informací a statistiky bude v České republice v roce 2040 žít s tímto onemocněním 169 116 pacientů. Nejčastěji jde o ženy ve věku 40 až 60 let, onemocnění se ale nevyhýbá ani mladším ročníkům nebo dětem. Takzvanou juvenilní idiopatickou artritidou jsou u nás postiženy přibližně čtyři tisíce dětí, každoročně přibývá dvě až tři sta nových malých pacientů.
Revma dříve vedlo k plné invaliditě pacienta a zkrácení jeho života v průměru o pět až deset let. Přestože ani v současnosti není onemocnění plně vyléčitelné, léčebné a podpůrné možnosti prognózu pacientů již výrazně zlepšily. Kombinací moderních biologických léčiv (tzv. biologických DMARD), fyzioterapie a cílených změn životního stylu se daří zpomalit postup nemoci, zmírnit její příznaky a redukovat zánětlivost i strukturální poškození kloubů. Délka života pacientů nyní odpovídá celorepublikovému průměru.
„Biologické léky, ať již tabletové, nebo injekční, významně změnily obor revmatologie jako celku. Velká část pacientů by bez této léčby rychle progredovala a nemoc by je uvedla do invalidního stavu. Díky novým léčebným postupům však naprostá většina pacientů může pracovat, vede normální život, nemá silné bolesti a může dobře spát. Obor se tak proměnil z relativně smutného na mnohem veselejší,“ vysvětluje prof. MUDr. Ladislav Šenolt, Ph.D., předseda České revmatologické společnosti. „Díky intenzivnímu výzkumu farmaceutických společností je dnes pacientům dostupných již čtrnáct moderních biologických léčiv,“ doplňuje Mgr. David Kolář, výkonný ředitel AIFP.
Moderní léčba je pacientům podávána ve specializovaných zdravotnických centrech, nejvíce se jich léčí v Praze, Moravskoslezském a Jihomoravském kraji. Přestože počet pacientů kontinuálně narůstá tempem pět procent ročně, jednotkové náklady na léčbu v centrech klesají o desítky procent na aktuálních 138 tisíc korun na jednoho pacienta ročně. „Inovativní léčba je ale podávána jen čtyřem procentům pacientů,“ říká David Kolář. Včasně a správně nasazená léčba je přitom zásadní pro potlačení aktivity onemocnění, což potvrzuje i profesor Šenolt: „Choroba se při včasné léčbě lépe dostane pod kontrolu, z dlouhodobého hlediska má pacient lepší prognózu.“
Včasnější léčba, více revmatologů
Navzdory pokrokům v léčebných možnostech, situace stále není ideální. Profesor Šenolt upozorňuje zejména na problémy s nedostatečnou podporou včasné diagnostiky: „V současné době se pacient od prvních příznaků dostává k odborníkovi v řádu několika měsíců. K biologické léčbě se pak dostane v horizontu osmi let. Je to dlouhá doba, v zahraničí je běžné nasadit pacienta na biologickou léčbu již o dva roky dříve.“
Dalším problémem je výrazný nedostatek revmatologů, a to zejména v některých krajích. „V celé České republice máme jen 280 revmatologů, nejhůře je na tom kraj Ústecký, Vysočina, Pardubický a Královéhradecký,“ říká profesor Šenolt a navrhuje: „Nedostatek revmatologů by bylo možné částečně řešit přenosem některých kompetencí na praktické lékaře například při monitorování pacientů. Angažovat by se měly také kraje prostřednictvím pobídek nejen pro revmatology, ale i ostatní specializace, které jim chybí. Ruku v ruce by měla jít motivace studentů lékařských fakult ke studiu revmatologie, kterou v posledních letech intenzivně podporuje naše odborná společnost.“
U dětských pacientů hovoříme o tzv. juvenilní idiopatické artritidě.
Příběh pacientky: jsem vděčná za každý den s rodinou, říká pacientka s revmatoidní artritidou
Juvenilní idiopatická artritida se u paní Jany Křížkové objevila v osmi letech. Až o půl roku později si od lékařů vyslechla nejen diagnózu, ale i smutnou prognózu – invalidní vozík. Od té doby žije s nemocí již 41 let. Před stanovením diagnózy byla léčena pouze analgetiky, její zdravotní stav se zhoršil natolik, že potřebovala stálou péči a nezvládala se sama ani obléci nebo dojít do školy. Teprve v dospělosti nastal zlom díky moderní biologické léčbě, která jí umožnila vést téměř běžný život a splnit si sen o rodině. Příběh paní Jany jsme zachytili pro projekt Inovace pro život II.
První příznaky nemoci, ranní ztuhlost rukou a postupně i krční páteře, jsem zaznamenala v osmi letech. Stanovení diagnózy trvalo přes půl roku. Prognóza od lékařů zněla, že skončím na invalidním vozíku a budu plně invalidní. Nemoc postupovala rychle a tehdejší léčba analgetiky pouze tlumila bolest. Brzy byly zasaženy všechny klouby i měkké tkáně. Můj zdravotní stav se zhoršil natolik, že jsem potřebovala stálou péči a nezvládla ani dojít pět set metrů do školy nebo se sama obléci. Potřebovala jsem stálou péči, měla jsem ztuhlé celé tělo.
Moji rodiče se s tím nechtěli smířit a hledali pomoc v jiném zdravotnickém zařízení. Měli jsme štěstí, že jsme se v osmdesátých letech dostali k odborníkovi, který se mě ujal a začal léčit. V té době jsem měla již zničené klouby a trvalé omezení. Ze zdravé a veselé holky jsem se stala unavenou a bolavou, což změnilo život celé naší rodiny. Výlety a dovolené se přizpůsobovaly mému aktuálnímu stavu, protože každý den s juvenilní (pozn. red. dětskou) idiopatickou artritidou je jiný.
Při akutních stavech jsem byla doslova upoutaná na lůžko a potřebovala pomoc při každé činnosti, nezvládala jsem se ani posadit nebo napít.
Dětství jsem tedy prožila převážně v nemocnicích, lázních a na rehabilitacích. Byla jsem léčená glukokortikoidy, antimalariky, zlatem a dalšími dostupnými léky. Nemoc mě vyčleňovala z kolektivu mých vrstevníků. V dospívání jsem začala novou kapitolu života. Měla jsem své sny, ale nemoc mě brzdila. Přesto jsem si přála mít vlastní rodinu, i když mě děsila představa, že bych se o ni nedokázala postarat.
Nemoc se nakonec stala mou součástí a já se snažila žít jako každý. Chodila jsem do práce, randila a bavila se. Zlom nastal až v dospělosti díky biologické léčbě, která mi sedla hned na první pokus. Můj život se doslova změnil od základů. Začala jsem konečně žít a troufla si založit rodinu. Porodila jsem prvního syna a za pět let druhého. Není to vždy jednoduché, nemoc se občas ozve, ale bolesti se dají vydržet.
Za 41 let, co mám revmatoidní artritidu, mám klouby zničené a několik vyměněných. Jsem v invalidním důchodu. Přesto se cítím šťastná, že se mi splnil životní sen. Mám svou milující rodinu, která se mnou má trpělivost, a když potřebuji, vždy mi pomůže. Jsem vděčná za každý den se svými blízkými.
